Jako vejce vejci … tak to ani náhodou!

Z událostí posledních dní jsem se rozhodla napsat tento článek a poodhalit zase kousek ze zákulisí focení dobrotek. Stejně jako trvá vyrobit danou dobrotku, tak přibližně stejnou dobu trvá vyfotit, upravit a sdílet fotografii dané dobrotky. Z předchozích článků víte, že mám sestru, přesněji dvojče jménem Žáňa. Ti z vás, kteří mají sourozence, následující řádky pochopí, ti z vás, kteří jsou jedináčci, možná zatouží po sourozenci a pokud čte tento blog i někdo, kdo je sám z dvojčat, tak ten mi bude rozumět úplně nejlíp.

Já existuju dvakrát

Troufám si říct, že mít sourozence a mít dvojče, jsou dvě odlišné věci. V obou případech máte někoho, kdo je vám blízký, podrží vás v nejrůznějších situacích, nezkazí žádnou srandu a bude tu pro vás. Ale mít sestru – dvojče znamená, že jste na svět nepřišli sami, ale s někým, už od začátku v tom jedete spolu. A to je přesně i náš případ, jsme si bližší než kdybychom byly jenom sestry, máme tak zvláštní vztah, že jej spousta lidí nechápe, nedá se pořádně vysvětlit, to byste to museli zažít. Spousta lidí nám tento vztah také závidí, protože je to něco tak unikátního, něco, co se sourozencům nemusí podařit vybudovat za celý život.

Vždycky napůl

Když jsme byly malé, všechno jsme si dělily. Naši nemohli dát jedné tohle a druhé tamto, vždycky to muselo být dvakrát. I plyšáčky jsme dostávaly stejné, takže kdyby chtěli založit Noemovu archu, tak v klidu můžou, protože máme od každého druhu dva a plyšáci budou zachráněni. Nejlepší je ale stejně příklad se žvýkačkou. Když nám mamuška koupila v obchodě žvýkačky, takové ty sladké růžové dlouhé, došly jsme s nimi domů a tam vzaly nůžky a jeden plátek téhle žvýkačky rozpůlily, abychom měly každá přesně půlku. Ne větší nebo menší kus, ale přesně půlku. A tohle „královské“ dělení nás provázelo a provází celý život.

Jedeme v tom spolu

Myslím si, že když má člověk sourozence, čas od času s ním bojuje o své místo na slunci. Snaží se být lepší, staršího sourozence dávají těm mladším za vzor, prostřední sourozenec má potom takovou nevděčnou roli, není ani nejstarší, ani nejmladší, je prostě mezi a nejmladší si svoji roli zase může dost užívat. Když máte ale dvojče, nemáte s kým bojovat, jedete v tom spolu a naopak tvoříte jeden neporazitelný silný tým. Samozřejmě, každá z nás si časem vybudovala svůj životní prostor, který je ale vzdálený tomu druhému jen na takovou vzdálenost, abychom si nelezly na nervy, ale zároveň jsou si tak blízko, abychom si okamžitě dokázaly pomoci.

Když dva jsou víc než jeden

Když se mi něco v životě povedlo, ale mému dvojčeti ne, byla to pouze poloviční radost. Když se nám naopak něco povedlo, byla to dvojnásobná radost. I kdyby se stalo cokoliv, víte, že tu je člověk, kterému můžete napsat ve 3 ráno a on si tu zprávu přečte. Víte, že i když vás dělí přes dva tisíce kilometrů, je tu člověk, který vám i na tu dálku pomůže. A víte, že i když se zrovna nacházíte na dvou různých kontinentech, je to pořád jenom vzdálenost, co vás dělí, ale pořád máte komu napsat a sdílet všechno, co se vám za ten den událo. I sebe větší blbost.

Každá je jiná

Po předchozích řádcích si musíte myslet, že jsme úplně stejné, že děláme ty stejné věci, vystudovaly jsme tu stejnou školu, máme stejné koníčky a zájmy. Zklamu vás. Stejně jako byste našli minimálně deset rozdílů mezi námi na fotografii níže, najdete dvakrát tolik rozdílů v našich životech. Nebudu tu zdlouhavě všechny vypisovat, řeknu jen – každá je jiná. Mnoho lidí by neřeklo, že patříme do jedné rodiny, natož že jsme sestry a když řekneme, že jsme dokonce dvojčata, tak to už si dotyční myslí, že si z nich opravdu střílíme.

To je nádhera

No a abych se konečně dostala k myšlence celého článku. Věděla jsem, že když se pustím do blogu o pečení, ke kterému budu logicky potřebovat fotky upečených dortíčků a dobrotek, bude to právě moje dvojče, které moji myšlenku podpoří a nenechá mě ve štychu. Tedy, dohoda byla jasná, napeč všechno, co potřebuješ a já ti to nafotím. Je pravda, že chvilkami jsme u toho trpěly obě, ale náramně jsme si to užívaly. Já jsem trpěla ve chvílích, kdy jsem měla levou rukou držet cukrovou kuličku a zdobit cupcake, zároveň neházet stín svým tělem, pokusit se levitovat, abych nezavazela a u toho hlídat čas další dobroty v troubě. Žáňa zase trpěla, když fotila v zimní bundě na našem studeném balkónu poslední dorty v lednu. Vevnitř už byla tma, ale na balkon nám pořád dopadaly poslední paprsky sluníčka a poslední světlo. Nu což, oblíkat, vyfotit, dortu to neuškodí, ba naopak. Na fotografii byste ale leden poznali těžko, stejně jako další vychytávky a nejrůznější fotící manévry. Odměnou nám budiž všechny lajky, sdílení a slova nejvyššího obdivu. To jsi opravdu napekla ty? Wau. To jsi nafotila ty? Wau na druhou.

A ještě jedno moudro na závěr

Jako dvojčata jsme spolu nikdy nesoutěžily, jestli bude jedna lepší nebo druhá. Naši rodiče mezi námi nedělali rozdíly a pokud se někdo pokusil přece jen mezi námi soutěživost probudit, byla velmi rychle zatržena. Mnohem lepší než bojovat proti sobě, je bojovat společně. Člověk vynaloží stejné množství sil, ale z výsledku se bude mnohem více radovat. A tak tedy naše památné heslo: „Pokud nemůžu vyhrát já, budu alespoň dělat všechno proto, abys vyhrála ty“.